Cestování s Kateřinou - Díl 2.



Liberec – zimní lyžařská bašta Pražáků


Můj druhý příspěvku do blogu bude o vydařeném zimním výletu do Liberce.


Protože jsem vymyslela víkendový rodinný výlet do libereckého hotelu Pytloun City Boutique, který mi byl schválen, udělala jsem rezervaci hned na druhý prosincový víkend. Protože kdo ví, jak se covidová situace vyvine, jestli bude možné ještě cestovat, jestli zas nezavřou hotely, hospody. Tak jsme vyrazili.


Vyražení teda samozřejmě předcházelo balení, což je pro čtyřčlennou rodinu, která jede na zimní výlet, vždycky lahůdka. No ona je to lahůdka vlastně jenom pro mě, protože manžel je už velký, tak se sbalí sám, psovi vezme člověk deku a granule, ale dětem je třeba vzít všechno dvakrát, protože se na sněhu určitě promočí, a pak ještě nezapomenout bačkůrky ze školky, taky nějaké hry si prosim vás sbalte do batůžků a určitě čelovky, jasně, ty taky rozhodně potřebujete, cože? Lego? To už prosim vás ne, vždyť máte ty batůžky nacpaný dinosaurama, transformerama, autíčkama, zbraněma, takhle to myslim úplně stačí.


Vyrazili jsme a hned jsme se zase vraceli. Proč? Kdo si co doma zapomněl? Já. Brejle na snowboard. Hlavně že ostatním jsem sbalila všechno, klasika.


Hotel Pytloun je přímo v centru, takže poloha supr, akorát s parkováním je to trochu oříšek, a protože manžel ctí pravidla dopravního provozu, odmítal zajet do zákazu vjezdu a nechat tam auto na blikačkách na tu chvilku, co bychom se začekinovali a odtahali všechny ty věci na víkendovou pididovolenou nahoru. Proběhla maličká výměna názorů, auto jsme tam nechali bez blikaček a šli nahoru.


Hotýlek moc příjemný, pokoj taky, akorát teda ten slibovaný výhled na Ještěd se nekonal, protože nikdo dopředu nezařídil počasí. 


    


Vypakovali jsme se, kluci si zaskákali na postelích, za což jsme si to druhej den trochu slízli od vedení hotelu, že si hosté z okolních pokojů stěžovali, já vyrazila na večerní lyžovačku a manžel vzal kluky i psa na večeři.


Večerní lyžování supeeer! Úplně jsme to vychytali, že jsme zvolili termín, ve kterým se zrovna otevírala sezóna na Ještědu! Zaparkovala jsem snad až ve čtvrté řadě Pražáků na parkovišti pod sjezdovkou přesně v 18.00, kdy začínalo večerko, a na lanovku jsem se dostala až v neuvěřitelných 18.47! Trochu škoda organizace no, když všichni natěšenci na lyžování stojí ve frontě, kde si můžou koupit permici jenom s paní přes okýnko, zatímco by se samozřejmě mohli připravit a kouknout do chytrých mobilů, všechno pořešit onlajn a jenom si vedle dojít pro skipas. Jenže to nikdo úplně netušil, takže spousta z nás v dlouhý frontě k okýnku vytáhla mobily, naťukali jsme tam všechny potřebný data a tečky, došli si pro skipasy a hurá na kopec!


Ježdění na snowboardu se přes léto nezapomíná, stejně tak, jako se přes zimu nezapomíná ježdění na kole. Jeden covidovej rok bez hor byl sice znát, ale za chvíli jsem se do toho dostala a bylo to parádní. Všichni byli tak nějak celkově nadšený, že se zase může.


    


V sobotu po opravdu bohatý snídani, starší syn si přidal spousty párků, pak ještě jogurt s lupínkama a završil to koláčem, jsme vyrazili na svah celá rodina. Oblíknout do všech vrstev dvě malý děti, sebe, uklidit z pokoje všechny věci, který by mohl rozkousat pes, když tam těch pár hodin zůstane sám, nenadávat a úplně se nezpotit, je solidní výkon. 


Na svahu jsme dětem půjčili výbavičku, mladší zkoušel prvně lyže a starší snowboard, a zaplatili na hodinku instruktory, protože ty první a základní informace a techniky děti vždycky nějak líp vstřebávají od jiný autority, než je rodič. Všechny to moc bavilo, jak instruktory, kteří jsou fakt trpěliví, milí, s dětma to uměj a taky za to dostanou asi pořádný peníze, nebo minimálně jejich šéf, tak děti, který si přes všechny stesky a nářky párkrát sjely cvičnou loučku a měly dobrý pocit, ale pak hlavně děsný hlad na něco sladkýho.


My dospěláci jsme se rozumně vystřídali na velkém kopci, se starším synem jsem ještě zkoušela snowboard dole na cvičné loučce a pak jsme to zabalili, tátu nechali na kopci, protože do hotelu se dokáže pěkně dostat za čtvrt hoďku tramvají, naložili se do auta a jeli zpátky do hotelu. Trochu se zahřát, oschnout, odpočinout si a k večeru vyrazit na večeři. Masáž nebo jiný druh wellness odpočinku se nám do programu bohužel odmítl vejít.


    


Večeři jsme měli v rámci voucheru zařízenou v restauraci Zlatý Kohout, ta je v druhém hotelu Pytloun v Liberci, v Grand Hotelu Imperial. Cestu na večeři jsem se s dětma a psem chtěla ještě trochu projít po městě a podívat se na náměstí, když už tu jsme. Sice jsou vánoční trhy tak nějak zakázané, v Liberci na náměstí to ale žilo. Krásně ozdobená radnice, pořádný vánoční strom, sem tam svařák, krásný velký betlém, co ale bylo hlavní byl kolotoč! Ohromné ruské kolo, na které jsem nakonec přemluvila děti, že půjdem. Nejdřív jsem jim teda musela dopřát kolotoč pro mrňata, až potom se se mnou odvážily nahoru. To byl panečku výhled! Při třetím, posledním, otáčení, nás nechali na pár nekonečných minut úplně nahoře a to jsem si už teda nebyla úplně jistá nápadem vzít děti na ruský kolo. Přežili jsme, užili jsme si to a mohli jsme pokračovat přes večerní a pěkně vánočně vyzdobený město na večeři.


Večeře byla luxusní. Neskonale milý a shovívavý pan vrchní, výborné jídlo a ještě lepší zmrzlina jako dezert. Taky je u restaurace chytře zřízen dětský koutek, takže si kluci pohráli s neokoukanýma hračkama a mohlo se jít osvětleným městem zpátky na pokoj, kde děti hned vytuhly.


    


V neděli se konečně ukázal Ještěd, to bylo radosti vidět ho z terasy pokoje v tom krásně slunečném mrazivém ránu. Sbalili jsme se, odhlásili se z hotelu a zase tradá na kopec. Chtěli jsme ještě dopřát dětem chvíli tréninku v půjčené výbavě, s manželem jsme se vystřídali na velké sjezdovce a pes trochu vyl přivázaný u lampy. Deku tam ale měl, takže se za chvíli uklidnil, zalehnul a nechal nás oddávat se dalším zimním radovánkám. Slunko svítilo jenom na horní část velké sjezdovky a bylo to tak krásné, že to byl skoro snad až kýč. Ach.


Díky zasněženému Ještědu a začátku sezóny jsme víkend v Liberci pojali víc sportovně než městsky a bylo to jednoduše parádní.


Autor článku:

Kateřina Čmoková